Roku 1930 byly "odsouzeny k smrti" čtyry domy na náměstí naší Jaroměře. Jsou to čísla: 35, 36, 37 a 38. Na jejich místě byly vybudovány dva moderní paláce, jeden Baťův a druhý městské spořitelny. Takový je už zákon měst. Zbývá jen hrst vzpomínek, které se ztrácejí v rumu odsouzených domů a které bych rád touto svojí vzpomínkou zachoval před zapomenutím.
Když tak stojím před těmito bouračkami, vyvstanou mi na mysli dávné milé vzpomínky nejvíce na dům čp. 38, v dřívějších dobách známý pod jménem "U bílé labutě", kde jsem v tamnějším ochotnickém divadle ztrávil své zlaté mládí. Ale i na ostatní domy rád vzpomínám, když v duchu vidím před sebou ony staré majitele domů z let šedesátých, ty bodré a milé měšťanské rodiny jaroměřské.
Dům čp. 35 byl v těchto letech majetkem obchodníka Antonína Šugla, daleko široko známého fiakristy, kterému bylo přezdíváno hrabě Gorčakov, dle známého ruského ministra Gorčakova. Byla to typická osobnost, velké postavy, pravého fiakristického obličeje, v létě na hlavě vždy s mysliveckým kloboukem, ozdobeným zahnutým pérem, v zimě však v ruském kožichu s velkou beranicí. Dům tento prodal v letech osmdesátých panu Josefu Justovi, cukráři, v jehož rodině byl v držení až do roku 1928, kdy jej koupil knihař p. Vacek, který jej prodal továrníku Baťovi.
Dům čp. 36, zvaný Šobův, před tím Španglova vinárna, byl vlastnicvím rodiny Šobovy až do prodeje továrníku Baťovi, tedy nejméně 80 let. Rodina Šobova (pan Šob byl perníkářem a později kostelníkem u sv. Mikuláše) byla četná: čtyři synové a čtyři dcery; matka, tři dcery a dva synové byli dlouholetými členy ochotnického divadla, zvláště pak Julie a Cecilie byly skutečnou ozdobou naší divadelní scény.
Dům čp. 37 dle mé paměti patřil až do prodeje městské spořitelně rodině Marvanové, jistě také nejméně 80 let. U Marvanů byl snad již pradědeček řezníkem a také až do prodeje byl to dům řeznický. Zajímavé je, že v roce 1634 byl tento dům majetkem cechmistrů řemesla ševcovského.
Avšak vraťme se k domu čp. 38, který má nejvíce zajímavostí a historických událostí ze všech domů na náměstí a to jak po stránce osvětové, tak i politické a městské. Dům tento ještě v minulém století stál v sousedství městské Prašné brány a na druhé straně sousedil s domem čp. 39, tak zvaným "Pekelským". V roce 1777 koupila jej obec pro krajský soud, který měl býti přeložen z Hradce Králové do Jaroměře. Ale sešlo s toho. Začátkem století devatenáctého přešel do rukou známé patricijské vlastenecké rodiny Zouzalů; požíval práva šenkovního s názvem "U bílé labutě".
V letech čtyřicátých měl tento dům již menší taneční sál, v němž se konaly taneční zábavy, zvláště v neděli, a jak vypravoval můj otec, byly doznati dalších změn. Dosti na tom, že k docílení sjízdného průlomu k chlapecké škole "na Ostrově" musely býti tři domy uprostřed náměstí na jižní straně, poblíž samé Mariánské sochy, sbourány. Tady hrála roli potřeba místního nového života. Jaroměřská "city" vystoupila svým jedním krokem ze své uzavřenosti k lidu předměstskému, jenž rostl svým významem a váhou. Zůstává však neodpustitelno, že sličná jednopatrová radnice se dvěma lícními štíty musela ustoupiti nynější dvoupatrové budově s průčelím tuctově v r. 1851 řešením a se čtyřbokou hodinovou věží, která není v nižádném souladu s barokovou sanktusovou vížkou na Mikulášském kostele. Stará silueta a náměstí byla jednotná a půvabná, dnešní silueta je nesourodá a nesouladná.
26. února 1916. Jako v jiných městech také v Jaroměři došlo na pojmenování určitých míst novými jmény. Náměstí se má jmenovati "Náměstí císaře Františka Josefa I.", park na ostrově "Sady arcivévodkyně Zity", náměstí před třídou Svatopluka Čecha "Náměstí 18. pěšího pluku" a plácek před pivovarem "Náměstí arcivévody Bedřicha".
Žádné komentáře:
Okomentovat