Jahelník

V malé vísce hor Orlických, oplakávala stará matka a mladá sestra odchod jejich synka a bratra Václava na vojnu. Hoch je více jak půl léta z domova a nižádné zprávy o sobě nedává. Kde je? Co tam dělá? Kdo ho kde trápí? Je dosud živ? Umřel snad? Takové černé myšlenky mučily zlaté srdce staré matky a dnem a nocí sužovaly jindy klidnou veselou sestřičku.

Jednoho zimního dne strojila k obědu maminka oblíbené jídlo horských vesničanů - jahelník. Oplakala tuto práci - vždyť to bylo zamilované jídlo Vášovo. Chudák!

V té chvíli přišel poslíček od rychtáře, aby tam matka ihned přišla. Prý něco důležitého rychtář ví a musí to kmotře ihned sdělit. Byl kdesi ve světě. Teď právě přišel a oběduje. Jediná společná myšlenka proletěla ubohé matce i sestře myslí: Váša je mrtev. Nic jiného nečekaly. Matka v salup zabalená odcházela s poslíčkem. Děvče dopékalo jahelník.

Jak vdova na rychtu došla, nevěděla. Polomrtva stanula před rychtářem, nejsouc slova mocna. Rychtář ji konejšil a povídá: "Kmotra, mějte rozum! Hned se zaradujete, až vám povím, že jsem ve "Festuňku" potkal Vášu. Bílý kabát mu pěkně sluší, pozdravuje matku, sestru i milé hory". Matka vstává a chce z radosti ruku rychtářovu zlíbat. Honem spěchá domů, aby to všechno mohla dceři svěřit a z radosti si poplakat.

Děvče přijímá ty zprávy s radostí a praví: "Víte co, maminko? Já mu ten jahelník do Festuňku donesu. Však mu ho na vojně jistě nestrojí". Matka rozmlouvá okamžitý nápad dceřin, ale bez výsledku. Dívka už je ustrojena, už pekáč se žhavým obsahem ucpává do košíku, aby nevychladl, loučí se s matkou a pospíchá k Plesu. Cestou na ni padá strach. Obává se, že Vášu nenajde, ale zpět se jí nechtělo za nic na světě. Když ušla asi tři hodiny cesty, cítila na koši, že jahelník dosud nevychladl. Když přicházela k labyrintu v Plesu, v Jaroměři tloukly tři hodiny. Chodí, pohlíží a cesta ji vede okolo strážní vojenské budky.

Tam stojí vojáček v černých střevících a punčochách, má šedivé kalhoty jen po kolena, bílý kabátek s výložkou červenou, vlásenku s copánkem a třírohý klobouček. Na rameně nesu ručnici. jak dívku spatřil, zčervenal ve tváři. Volá: "Lidunko, sestřičko, co tady děláš? Kde ses tu vzala?"

Lidunka poznává svého bratra Václava. Oba děkují náhodě, která je svedla. Lidunka prozrazuje Václavovi obsah košíku. Váša zapomíná, že je vojákem. Nasazuje sestře klobouček na hlavu, dává ručnici do ruky a kyne, aby se postavila do budky. Sám sedá za budku a chválí maminku, jak ten jahelník dnes pěkně upekla.

Po chvíli přichází k budce nějaký vojenský pán v krásném kabátci s kordem po boku. Několik jiných, ale méně vzácných za ním kráčí v uctivé vzdálenosti. Pán míří k budce a Liduška na něm může oči nechat. Pán přistupuje až k ní a s úsměvem se táže, proč nevzdává počestnost po vojensku. Lidka je úžasem němá. Jeden z družiny upozorňuje pána na vojáka za budkou. ten je právě s jídlem hotov a může už podat dokonalé vysvětlení.

Pán - císař Josef II. - s úsměvem odchází a matce v horách vzkazuje, že už dlouho plakat nebude. Bratr se sestrou loučí. Děvče došlo do tmy do Šestajovic k příbuzným na noc a druhého dne před polednem je už dávno doma. Vypravování nemá konce. Jen to rčení císařovo o maminčině pláči se neumí žádná vysvětlit.

Blíží se Vánoce. Kraj je zachumelen, mrzne do tuha. Den Štědrého večera je dnes. V chaloupce půst úplný a tuhý. K večeři budou mít jahelník a ním vzpomínky na Vášu. Stmívá se. V chaloupce je teplo a jahelník v troubě nasazuje už hnědé škraloupy. Kde on je Váša?

Vtom slyš! V síňce kroky, někdo odupává z bot sníh. Dveře do světnice se otevírají a Váša objímá střídavě matku i sestru. Krátké vysvětlení! Císař jej poslal z vojny nadobro domů. Po těch vroucích okamžicích se ptá Váša: "Maminko, co chystáte k večeři?" Maminka odpovídá: "Jahelník, můj synáčku!" Váša zase: "Vždyť jsem ho čekal a celou cestu jsem se naň těšil."