V Jaroměři měli zajímavou studánku. Byla při cestě k Josefovu, kde se říká Pod ptáky. Při studánce stávala košatá vrba a její provazové větve padaly až do vody.
Ta studánka byla docela jiná než ostatní studánky. Po celý den dávala dobrou vodu, osvěžilo se u ní hodně unavených a žíznivých, ale když měla dát občerstvení v poledním parnu, byla, zlá.
Když v Jaroměři zvonili poledne, tuhla ve studánce voda v led. Kdo to nevěděl, se zlou se potázal. Jak zaklinkal na vížce zvonek, voda chladla a chladla, objevily se na ní kousky ledu a ve chvilce byla celá studánka jediný rampouch. A ten, kdo to nevěděl, by synem smrti. Voda mu tuhla v žaludku i ve vnitřnostech, všechny svaly mu zledovatěly a nebylo mu pomoci.
Jednou šlo kolem studánky do Jaroměře mladičké děvče. Sluce sálalo jako kovářská výheň. Vzduch se tetelil nad rozpálenou krajinou. Bylo právě přede žněmi, zrající zrna praskala v klasech. Děvče mělo žízeň. Hledalo pramen, ale nikde nebylo čisté vody. Přišlo až ke studánce Pod ptáky. Chladná voda je zlákala. Děvče si kleklo k pramenu, ale vtom právě začal zvoník u sv. Mikuláše vyzvánět poledne.
Dívka nevěděla, že studánka je čarovná. Nikdo ji dosud o těch kouzlech nevyprávěl. Pila klidně hrst vody za hrstí, voda ji pěkně chladila. V odtékajícím potůčku si pak vykoupala nožky a chtěla vykročit na další cestu.
Voda jí zatím tuhla v žaludku v led. Děvče se počalo třást zimou, nemoc jím lomcovala víc a více. Zdálo se mu, že se najedla skla a to sklo že mu řeže vnitřnosti. Nešťastnice se dala do křiku. Volala o pomoc, prosila, ale nikdo se jí neozýval. Všichni byli právě u své polední mísy.
Ubohá se svíjela v bolestech, polykala slzy, které se jí řinuly po tváři, sotva dechu popadala a zdálo se jí, že ji ukrutník nožem řeže tělo kus po kuse.
A co se tak schoulena v klubíčku modlila, aby ji Bůh neopouštěl, zvoník na jaroměřské věži odzvonil poledne. Dívka pocítila ulehčení. Bolest slábla, zdál se jí, že i to mrazení přechází, a za chvíli jako by bylo nic nestalo. Všecek led v ní roztál.
Ale památka na mrazivou studánku jí přece jen zůstala. Nohy, které si ve studeném prameni vykoupala, měla pak až do konce života červené jako rak.
Jdeme-li z Josefova do Jaroměře cestou k "Ptákům", povšimneme si před železničním viaduktem (dnes lidově "tunýlek") po pravé straně pod stráňkou staré vrby. Chránila kdysi tuto studánku. Když pak cestu snížili a vystavěli nynější viadukt, hnulo se asi s pramenem a ten obrátiv se jinam zanikl a studánka vyschla. Jamku poté zasypali.
Žádné komentáře:
Okomentovat