Říkáme – nevíme co. Užíváme – nevíme proč. Známé rčení, úsloví a metaforické obraty. Telegrafické vysvětlení nejužívanějších.

Mlčí jako sfinga * Monumentální nestvůra s dívčí hlavou a lvím tělem strážkyně pohřebišť faraónů, není specialitou čistě egyptskou. Znali ji mj. i Asyřané, ba jméno má řecké: Sfinx znamená "škrtička". Báje praví, že kdysi přikázala obyvatelům Théb, aby rozluštili hádanku. "Co to je, co má hlas a chodí ráno po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech?" Thébští dlouho nebyli s to uhodnout, pročež denně musili sfinze odvádět daň, posílali ji k uškrcení nejhezčí jinochy. Teprve Oidipus tajemství rozluštil. Uhodl, že sfinga myslí člověka - totiž lezoucí dítě, dospělého muže a starce o holi…

Myšlenka se vine dílem jako červená nit *Známé rčení má zajímavý původ. Červenou nit totiž uvedl do literatury J. W. Goethe. Všiml si v Anglii, že lana britského námořnictva mají zvláštní poznávací znamení, po celé délce je do nich vpletena červená nitka, aby se i na nejmenších kouscích poznalo, že lano patří britské koruně. Ochranné nitě měly ve skutečnosti různá zbarvení, podle výrobní firmy, ale nevadí: Goethe byl první, kdo drobný poznatek uplatnil metaforicky, a to v románě Spříznění volbou.

Osedlám si Pegasa *A začnu psát verše. Ano, okřídlený kůň, původně kurýr mezi zemí a nebem, se dostal do poezie. Prvním, kdo koně osedlal, byl Bellerofón - vyjel na něm k utkání s Chimairou. Později se na Pegasu chtěl dostat i do nadoblačných výšin, ale zvíře se splašilo a Bellerofonta shodilo, což činí dodnes příliš namyšlený poetům. Básníci se Pegasa ochočili hlavně proto, že se chodívat popásat na Parnas, oblíbeného rekreačního střediska Múz. A na hoře Helikónu píval rád ze zázračného pramenu inspirace.

V čem je jádro pudla? * Je to touha člověka poznat smysl života, poznat co nejvíc. V dnešní době je to vyjádření smyslu, podstaty věci. Jádro pudla nalezneme v Goethově Faustovi. J. W. Goethe byl první, kdo legendárnímu hrdinovi hrůzostrašných historek a loutkoher odňal černokněžnický háv a vtiskl Faustově postavě symbolický smysl věčného lidského hledačství. Goethův Causy, posedlý touhou po poznání, je ochoten upsat duši ďáblu. Pak se mu na procházce přilepí na paty černý

pudl, jde s Faustem domů - promění se v Mefistofela. A Causy zvolá: "Tak tohle bylo jádro pudla!"

Vydal se za svou chimérou * Za nádherným snem. Třeba o velkém objevu nebo o velké lásce. Jenomže původní Chimaira neměla s představou krásného, ušlechtilého cíle nic společného. Vynořila se v řeckém bájesloví jako prapředloha všech draků a litých saní, s nimiž dodnes v pohádkách bojují čeští Honzové nebo udatní princové. Řecký Honza, který se jako první s Chimairou vítězně utkal, se jmenoval Bellerofón.

Cherchez la femme! * Neboli: Za vším hledej ženu! V té či oné formě, zakrytě či otevřeně, bývá žena inspirací, důvodem, příčinou. K vrcholným vzepětím ducha, k uměleckým dílům, k objevům, stejně jako k zločinům a válkám. Konečnou lapidární formu prý dal proslulé polopravdě Alexandre Dumas ve hře Pařížští mohykáni. Měla premiéru v r. 1864 a okřídlené Cherchez la femme! v ní říká policajt.

Byla to jeho labutí píseň * Tvrdil to již Ovidius a mnozí jiní antičtí autoři. V Brehmově životě zvířat lze najít tvrzení obdobné. Labuť, zejména druh musicus, prý opravdu před smrtí zpívá. Vydává lkavé, hýkavé zvuky, zdálky znějící dost harmonicky a vroucně. Od pozorování k metafoře vedl pak jen krůček: Labutí píseň je poslední výtvor umělce, poslední vystoupení před veřejností, poslední velký čin.

Dovedl pravé husarské kousky *Něco kromobyčejného. Uměl víc než řadoví smrtelníci. Ano, dnes rčení zní sympaticky. Praví husaři však prosluli naopak ukrutnostmi, pleněním - byli postrachem. Však to byli lupiči a psanci. Teprve Matyáš Korvín, uherský král a současník Jiříka z Poděbrad, udělal z pytláka hajného - postavil z husarů (slovo je ze srbochorvatského gusar) první jednotky lehké jízdy. Ani jako vojáci nezískali husaři lepší pověst. Pravda, odvahou překypovali. Brutalitou však taky.

Zas mi doma četli levity * Tatínek myl hlavu, kázal a vyčítal. V prapůvodním smyslu bylo však čtení levit jakousi instruktáží pro kněze. To se po ranní mši kněží shromáždili, aby vyslechli některou z kapitol písma svatého, zpravidla a nejčastěji z třetí knihy Mojžíšovy zvané Leviticus. Obsahovala konkrétní předpisy všeho druhu, bohoslužebné, právní, zdravotnické, dietní atd.

Koně! Království za koně! * Prý je ten výrok autentický. Náleží anglickému králi Richardu III., jednomu z nejkrutějších vládců v dějinách, muži, jenž se k trůnu probrodil krví, jenž vyvraždil rodinu i nejbližší svědky svých zločinů, aby nakonec v bitvě u Bothworthu 22. 8. 1485 ztratil vše, co nejnedůstojnější cestou nabyl. Ztratil království, korunu (našla se v křoví) i život. Padl stejně zbaběle, roztřesen strachem ze smrti, ač předtím na smrt druhých hleděl bez zachvění.

Nouze naučila Dalibora housti * Díky Jiráskovým pověstem a Smetanově opeře jsme zajedno. Dalibor z Kožojed, legendární vězeň z hladomorny na Pražském hradě, se naučil hrát na housle, aby si ulehčil kruté čekání na smrt. Jenže nabízí se jiné, méně poetické vysvětlení: Dříve než Dalibora sťali za to, že si neprávem přivlastnil panství souseda Ploskovského, vyslýchali ho prý tzv. útrpným právem. A teprve mučidlo nazývané "housle" donutilo prý Dalibora "housti". Teprve v nejvyšší nouzi počal vypovídat.

Je to narcis, který zná jen sebe *V řeckém bájesloví byl Narkisos překrásný jinoch, do něhož se beznadějně zamilovala nymfa Echo. Neopětoval její lásku, ale sám žil šťastně až do chvíle, kdy se při lovu v lese naklonil nad studánkou, aby se napil. V té chvíli se naplnilo proroctví sudiček: Poprvé spatřil svou tvář, a protože nikdy neviděl tak spanilou, zaplanul sám k sobě láskou stejně marnou a smrtící, jakou k němu cítila nymfa Echo.

Vzal si megeru * Někdo jiný fúrii nebo liticii. Ženu vzteklou, která řádí, hádá se a poroučí, prostě babu princmetálovou, jak přesně říkáme my, Češi. Jinak také řecké bájeslovné strašidlo. Megaira - to bylo vlastní jméno jedné z fúrii neboli litie.

S ostatními žila v podsvětí. Vypadala odporně: Krvavé oči, vyceněné zuby, dlouhé drápy, vlasy plné hadů, ohyzdné černé roucho na těle. Pronásledovala především nepotrestané vrahy. Uštvala je zpravidla k smrti.

Flamendr je fláma, flámuje do rána * Za třicetileté války poslal Albrecht z Valdštejna své verbíře do Flander a Nizozemí, aby pro Habsburky postavili nové žoldnérské pluky. Stalo se a Vlámové - Flamländři, jak říkali Němci - se objevili v Čechách.

Záhy prosluli ani ne tak vojáckou horlivostí jako bujností, s níž holdovali každému opojnému moku. A zrodilo se nové pojmenování: Počeštěný výraz flamendr, zpočátku znamenající žoldnéře z Vlámska, se změnil v synonynum pro noční ptáčky a kamarády z mokré čtvrti.

Synáčka měl grázla *Žili na Moravě za napolenských času, bylo jich hodně a žádný ze synátorů rasa neboli antouška Grasela se moc nevyvedl. Jeden se však proslavil: Jan Jiří Grasel, nepolapitelný loupežný vrah, postrach Moravy, Čech i Dolních Rakous. Na jeho hlavu byla vypsaná odměna 4000 zlatých, posléze byl opravdu chycen a v r. 1818 pověšen ve Vídni. O tom, jak Graselovo jméno bylo známé, svědčí fakt, že na popravu se přišlo podívat 60 000 lidí. Tak vůbec není divu, že Grasel propůjčil své jméno všem grázlům příštím.

Roste z tebe chuligán! * Tvrdí babička. Přesně rozumíme obsahu pojmu, sotva však známe jeho původ. Nuže: Na konci minulého století si v Londýně udělala jméno irská rodina Hooliganů. Její příslušníci prosluli výtržnostmi, pouličními rvačkami, přepadáváním chodců v opuštěných uličkách. Zprávy o Hooliganech dali vzniknout lidovému popěvku. A popularita písničky způsobila, že kolem r. 1890 se pojem chuligán (od Hooligan - čti huligen) stal už všeobecně známým.

Vypadá a mluví jako pražskej pepík * Tedy jako chuligán z druhé poloviny minulého století. Pepíci zpěvavě hlaholili, "e" vyslovovali po žižkovsku, typicky stlačeně, ostatní samohlásky naopak široce. Namísto "vole" si nadávali do "cvikýřů" nebo "prašivinek". Nosili šísky, patky, na kalhotách štráf, lakovaný buldočky s gumičkami, atd. Znáte z písničky. Byli to ostří hoši, rádi popili, s chutí se poprali, ruce jim šly od těla. Později se z pepíků stali tygři, pardálové, frajeři, posléze potápkové, páskové a chuligáni.

Je pod pantoflem * Kdo? Kdekdo. A proč? Vesnická svatba kdysi, to byla událost. Jako když někdo přejel žebřiňák. Mluvilo se o tom léta. Proto i svatební zvyky a obřady se přísně dodržovaly. Jedním z nich byl symbolický, veselý rituál, při němž se novomanželé předháněli, kdo komu první šlápne na nohu. "Pod pantofel" se ovšem pravidelně dostával muž. Pantofel, to byla ženská obuv…

V lidové hříčce se nejspíš zrcadlil středověký rytířský obřad při sjednávání míru, kdy poražený sok musel sklonit hlavu, aby mu vítěz na důkaz triumfu mohl vložit nohu (pantofel) na šíji.

Je to amazonka! * Žena chlapácké letory, případně nemnoha dívčích půvabů. Viděno očima historie je výrok bezděčným odkazem na bájný národ Amazonek v sousedství Řecka. V onom ženském státě byli muži v menšině, Amazonky je zabíjely nebo chovaly jako otroky. Samy vládly a bojovaly, dcerám dokonce odřezávaly pravý prs, aby se jim lépe střílelo z luku. Od toho prý také dostaly Amazonky jméno: "amazonas" údajně znamená "bezprsá"…

Je to pravý donchuán * Tedy sukničkář a záletník. Na rozdíl třeba od Casanovy, jednoho z největších donchuánů dějin, není Don Juan postavou historickou. Je hrdinou literárním. Poprvé se světu představil r. 1630 v stejnojmenné hře španělského dramatika Tirsa de Moliny. A vzápětí se vydal na bludnou pouť světovou poesií, prózou i dramatem. Okouzlil Molièra, Barona, Puškina, desítky jiných. Každý z nich uhnětl Dona Juana z jiného těsta, vybavil jej sympatickými, či odpuzujícími vlastnostmi, nicméně dodnes rozumíme pojmu donchuán celkem jednomyslně.

Dala mu košem * Všimněte si, že košem dávají zásadně děvčata. Rčení nejspíš souvisí s někdejším lidovým obyčejem, při němž se mládenci dopravovali do komůrky vyvolené v koši. Na neúspěšného nápadníka číhalo však nebezpečí. Buď koš s chatrným dnem, takže se hoch propadl dřív, než ho kamarádi zdvihli, anebo - v jiné krajové variantě - košík se slaměným panákem, vystrčený z okna milé. Znamenal totéž, co děravý koš poslaný domů: Dobyvatel se pokouší marně, pročež mu je dáti košem.

Dala mu kvinde * Rčení německého původu. Za slůvkem kvinde se skrývá substantivum Gewinde, znamenající vinutí, závity šroubu, ale i něco uvitého, například kytici nebo věnec. V časech, které nepamatujeme, dostávali květiny a věnečky od svých děvčat chlapci. Dar byl ujištěním, že náklonnost je opětována. V určitých situacích ovšem měla květomluva význam opačný. Protože odmítnout nežádoucího nápadníka zcela otevřeně je obtížné a nezdvořilé i v současnosti, prababičky volily květinového prostředníka: Kytice poslaná po někom třetím znamenala "ne". Děvče dalo chlapci kvinde.

Visí nade mnou Damoklův meč * Prastaré rčení obsahuje chybu. Měli bychom správně říkat Dionýsův meč. Proč? Dionýsis byl bohatý, leč rozmařilý, a proto nenáviděný syrakúský tyran. Damokos jeho licoměrný pochlebník. Závistivě říkával pánu: Nikdo není šťastnější nad tebe! Myslíš? Předvedu ti názorně své štěstí, odpověděl jednou Dionýsos. Poručil, aby Damokla zavedli do nádherné komnaty, položili do zlaté postele, obklopili přepychem. A také: Aby nad něho zavěsili na koňskou žíni meč. Damokles pak ve vteřině pochopil princip tyranského štěstí.

Ten Augiášův chlév je třeba vyčistit * Neboli: Musíme vynaložit nadlidské úsilí k uspořádání do nebe volajícího zmatku. Bájná řecká předloha praví: Augiáš (Augeius) byl neschopný a rozmařilý král v Elidě. Mj. vlastnil i stádo třiceti tisíc kusů dobytka. Avšak chlév třicet let nikdo nevykydal. Až rek Héraklés (Herkules) situaci zachránil. Svedl toky řek Alfeiy a Péneiy na elidské území a hory hnoje spláchl do moře. Vyčistil Augiášův chlév.

Za krále Holce byla za groš ovce * Hezké rčení, ale z kterých časů? Panovníka Holce jsme přece neměli. Víme však, že slovem holec, holeček, označovali předkové holobrádky, mladíčky bez vousů. A krále, kteří zemřeli předčasně, mladí a bezvousí, jsme měli čtyři: Ludvíka, Bedřicha Falckého, Ladislava Pohrobka a Václava III. Nejpravděpodobnější rčení vzniklo po zavraždění posledního Přemyslovce, osmnáctiletého Václava III. Za jeho časů měly české groše vskutku velkou kupní sílu, v Praze za groš opravdu ovce byla k mání.

Připadal jsem si jak v Kocourkově * Kde občané sázeli sůl, zbudovali omylem radnice bez oken, sklízeli kopřivy, atd. Kocourkov je hlavním městem směšné omezenost a ješitné nadutosti. Každý národ si v minulosti zbudoval svůj Kocourkov. Němci mají Schildu, Angličané Gotham, Poláci Pacanów, Srbové Salov, Slováci Čudákovo, ba i Řekové měli v Thrákii legendární Abdéru, osadu proslulou přitroublostí obyvatel. Kocourkov je město-legenda, kde lze zažít sice hodně legrace, ale bydlet v něm pořád - nikdy!

…mezi nima Babinskej, známej lotr mexickém… * Tak zpíváme u táboráku. Z Václava Babinského se stal lotr mexický buď kvůli rýmu, anebo vinou kolportážního románu Tschabuschniggova, který raubíře ve jménu zápletky odeslal do Ameriky a oženil s Indiánkou Ocelkou. Skutečnost je méně dramatická. Babinský byl celkem přívětivý loupežník, nikoho nezabil, odsouzen byl za jedinou prokázanou loupež, ač jich jistě spáchal víc. Seděl na brněnském Špilberku. Při procesu mu dělal advokáta budoucí vůdce mladočechů F. L. Rieger. Po propuštění Babinský až do své smrti v r. 1879 zahradničil v klášteře v Řepích.

Bylo to Pyrrhovo vítězství * Příliš drahé, dosažené za cenu nepřiměřených obětí. Rčení je vzpomínkou na tažení epirského krále Pyrrha do Itálie. V r. 280 přeplul s pětadvacetitisícovým vojskem z Řecka a u Hérakleie se utkal s Římany. V urputné a vyrovnané bitvě rozhodlo o Pyrrhově náhodném vítězství nasazení oddílu slonů. Pyrrhos sám však svůj problematický triumf charakterizoval okřídlenou větou: "Ještě jedno takové vítězství, a jsme ztraceni."

E pur si muove! * A přece se točí! Prohlásil prý osmdesátiletý stařec, velký italský fyzik a matematik Galileo Galilei, když ho inkviziční soud přiznal zříci se Koperníkova učení o centrálním postavení Slunce v planetární soustavě. Je faktem, že Galilei učinil zadost cirkevnímu dogmatu a formálně se přiklonil k tehdy oficiálně platné představě Ptolemaiově, že Země je středem všehomíra. Zcela určitě to tenkrát nemyslel vážně. Na druhé straně - proslulou formuli nevyslovil, tu mu vložili do úst o několik desetiletí později jeho životopisci.

Alma mater * Povědomá latina, že? I pro nás, nelatiniky. V doslovném překladu znamenají: matka živitelka. Už do středověku, z časů zrodu prvních univerzit, je však užíváme v přeneseném smyslu slova, metaforicky tak označujeme školy a školství vůbec, především vysoká učení. Činíme totéž, co Karel IV. v zakládací listině staroslavného učení pražského, kde univerzitu označil za "milující pečlivou matku, nabízející hladovějícím dětem stůl obtěžkaný nikoli požitky hmotnými, nýbrž pokrmem duševním, který utišuje hlad po poznání."

Vyvedl mě aprílem * Poslal kamaráda pro hoblík na cihly, pro semtele, pro komáří sádlo nebo pro závaží ke slunečním hodinám. Aprílové vodění za nos je dodnes zábavou dětí, avšak ještě v 16. století byl 1. duben jakýmsi silvestrem pro dospělé. Od jarní rovnodennosti se totiž až do 1. apríla konaly slavnosti, v nichž se vítal příchod nového roku - návrat slunce. I předkové ovšem zdědili obřad po předcích. V čase antiky měl totiž rok deset měsíců, počínal se březnem a apríl, 1. duben, to byl nejveselejší a poslední pozdrav jaru.

Máš-li alibi, jsi nevinen * Tak zní prastará právní zásada. Nejde o pojem ze slovníku autorů detektivek, ale z litery trestního zákona. Alibi je latinské slovo, složené z "alius", tj. jiný, a z "ibi", tzn. tam, na tom místě. Alibi = na jiném místě. Má-li tedy někdo alibi, byl v inkriminovaném čase věrojatně a prokazatelně někde jinde než na místě trestného činu.

Desátá múza * Devět jich bylo božského původu. Kalliopé (epický zpěv), Euterpé (lyrický zpěv), Melpomené (tragédie), Thaleia (komedie), Erató (milostný zpěv), Terpsichoré (tanec), Kleió (historie, považovaná tenkrát za umění), Úraniá (hvězdářství - též umění), Polymnia (náboženský zpěv). Na rozhraní 7. a 6. st. před n. l. se mezi ně náhle dostala smrtelná pozemšťanka, geniální řecká básniřka Sapfó. S podobnou galantností označovali za desátou múzu Francouzi některé své básnířky. Dnes tak občas přezdíváme poezii šantánů, estrád a kabaretů. Někdy i filmu a televizi.

Po nás potopa! * Bez věrohodné záruky se známý výrok připisuje markýze de Pompadour, rozmařilé milence stejně rozmařilého Ludvíka XV. Údajně jím chtěla francouzského krále utěšit, když hořekoval nad porážkou své armády u Rossbachu. Radila mu, aby se takovými maličkostmi neobtěžoval. Po nás potopa! A Ludvík XV. se vskutku žádnými státnickými problémy nedal vyrušovat. "Já svět nepředělám. Ať se stará můj následovník. Po mně potopa!" Tato zvláštní politická linie přivedla nakonec monarchii k bankrotu.

Potřeboval bych na to norimberský trychtýř *Zázračnou, bohužel dosud neexistující věcičku k nalévání vědomostí. Slávu trychtýře založil v 17. století Georg F. Harsdörfer, městský radní a průměrný spisovatel v Norimberce. Sepsal totiž pro potřeby veršotepců přiboudlé dvousvazkové dílo, nazvané: Harsdörferova učebnice aneb básnický trychtýř, jímž lze básnické a rýmovací umění v šesti hodinách do hlavy nalíti.

A veledílo proslavilo svým skvělým, nedosažitelným však cílem autora i rodné město Norimberk.

Jsi ty ale taškař! * Dnes nevinné označení, vyzdvihující u bližního smysl pro humor. Kdysi však urážka. Neboť taškář byl profesionál ulice - kapesní zloděj, kapsář, chlápek, který bohatým měšťanům vytahoval tašky z kapes. Mimochodem: V týchž časech nebyli čtveráci čtveráky v dnešním slova smyslu. Tak se říkali podvodníkům při karbanu, čtverák byl falešný hráč a jeho přezdívka vznikla nejspíš ze čtvera barev v karetní hře.

Dělá si barnumskou reklamu * Takovou, jakou uměl syn hostinského z Connecticutu Phileas T. Barnum. Dokázal bez skrupulí vydělávat milióny na naivní lidské touze po senzaci. Začal tím, že vozil po světě stařičkou černošku, o které tvrdil, že kojila Lincolna, mořskou pannu z Japonska, bílého černocha, skřety aj. hlouposti. Nakonec vybudoval proslulý cirkus a zvěřinec, napsal memoáry s příznačným názvem Humbuk světa a naučil Američany barnumské reklamě.

Znám své pappenheimské! * Česky: Vidím jim až do žaludku. Výrok dodnes užívaný vložil do úst Albrechta z Valdštejna slavný německý dramatik Friedrich Schiller. Není autentický, má však historické pozadí. Hrabě Gottfried z Pappenheimu byl totiž proslulý voják z třicetileté války, mj. patřil k hlavním aktérům v bitvě na Bílé hoře, kde se bil na straně habsburské. Později se svým kyrysnickým plukem sloužil císaři dál, mnohokrát se vyznamenal, ale důvěru Habsburků ani jejich exponenta Albrechta z Valdštejna nikdy nezískal. Ostatně netoužil po tom…

Byla to dračí setba * Řecká báje, z níž je rčení odvozeno, stojí na tomto ústředním motivu: Nejstarší syn foinického krále Kadmia vítězí v zápase s drakem, střežícím pramen posvátné vody. Bohyně Athéna mu v uznání statečnosti dá podivnou radu: Zasej, Kadmosi, dračí zuby do země. Rek to učiní. Ale vzápětí vyroste ze země armáda ozbrojenců, s nimiž se Kadmia musí utkat. Mravní naučení je stejné jako v české řeči: "Naseješ-li bodláčí, nečekej, že vzejde pšenice."

Budu ti držet palce! * Není živáčka, který by je někdy někomu nedržel. Všichni se držením palců vracíváme k rituálu předků. Ti věřili, že palce rukou jsou nadány nadpřirozenou mocí. Sídlili v nich démoni schopni škodit, šířit nemoci a jinak obtěžovat. Sevřením palců do dlaní je však bylo možno držet na uzdě. Proti vší logice měl ovšem palcový čertík někdy i léčivou moc. Vyzkoušejte sami dva dávné recepty: Při škytavce sevřete levé ucho palcem a ukazovákem, prsty však namočte předem ve vodě. Při bolení zubů dtto, místo vody sliny!

To nebyla premiéra, ale hotové fiasko * Za vysvětlením rčení se musíme vrátit do italského středověku. Tam tenkrát trestali poběhlice propadlé alkoholu tím, že jim věšeli na krk láhev a hnali bezectné ženy ulicemi. Láhev se italsky řekne "il fiasko". Na počátku minulého století se hudbymilovní Italové na potupný trest rozvzpomněli a počali týmž způsobem pranýřovat zpěváky, muzikanty a herce, kteří u publika propadli. Rčení "appicare il fiasko" - pověsit láhev na krk, se v zúženém tvaru "fiasko" stalo mezinárodně srozumitelným pojmem pro ostudu jak dům.

Nasadil mu kravatu * Rčení srozumitelné zápasníkům a každému klukovi. Nás teď ale nezajímá chvat, při němž paže obepnou krk podobně jako smyčka kravaty, ptáme se na samotný původ výrazu kravata. Nuže: Někdejší chorvatští husaři, skvělí kavaléristé, nosívali na krku ochranný šátek - převazovali si jím ústa při jízdě v útvaru. Když Ludvík XIV. podle jejich vzoru vybudovat svoje husarské oddíly, ponechal jim i charakteristické součástky výstroje včetně protiprašného šátku. A protože se Chorvat řekne francouzsky Le Cravate, přenesl se výraz časem na šátek a z šátku na módní doplněk.

Chytil příležitost za pačesy * My říkáme Štěstěna, Římané měli Fortunu, Řekové bohyni Tyché, atd. Vrtkavé kněžce se často říkalo i Příležitost nebo Náhoda. Řekové tu bohyni zobrazovali s hlavou vzadu holou, vepředu však s bujnou kšticí. Takže ten, kdo Štěstěnu či Příležitost potkal, musel ji okamžitě chytit za pačesy. Kdo jim minul, už svoji chvíli propásl: Zezadu holohlavou bohyni chytit nemohl, tím spíš, že se pohybovala výlučně rychlým během, anebo létala.

Je krásný jako Adonis * Lichotka s ironickým nádechem. Znamená: Hezoun, ale až příliš hezoun… Devatenáctiletý pozemšťan Adonis měl tvář tak líbeznou a jemnou, že se v něm zhlédla sama bohyně lásky Afrodíta. Hlídala si Adonise jako oko v hlavě, leč neuhlídala. Stal se posléze milencem vládkyně podsvětí Persefony, z čehož vznikl žárlivostní konflikt, který šalamounsky rozsekl sám Zeus: Půl roku bude mít Adonise Afrodíta, půl roku Persefona. Takže pozor! Ve jméně krasavce Aloise si trochu připomínáme i prapředka gigolů a bigamistů.

Byl to danajský dar * Místo užitku přináší škodu a neštěstí. Dar lstivý, jedovatý. První měl podobu trojského koně. Řekové neboli Danaovci, jak si také říkali po jednom z praotců (odtud danajský), jej zanechali před hradbami Tróje a odpluli, předstírajíce, že se dlouhého města nabažili. Trojáné si dar Danaů sami vtáhli do města. Netušili, že u útrobách se skrývá Odysseus s druhy, kteří vzápětí otevrou brány Troje zevnitř a ztekou nedobytné město lstí.

Řádili jak černá ruka * První mezi Černými rukami byla asi tlupa Mano negra, řádící na počátku 19. stol. ve španělských Pyrenejích. Za romantickým pojmenováním se skrývá parta prachobyčejných pašeráků. Jiná organizace téhož jména vznikla na počátku 20. stol. na Balkáně. Šlo o spikleneckou skupinu srbských nacionalistů, kteří pod heslem "Sjednocení, nebo smrt" usilovali o připojení Makedonie, tehdy turecké, k nezávislému Srbsku. Později se členové Černé ruky významně podíleli na sarajevském atentátu, při němž přišel o život následník habsburského trůnu Ferdinand d´Este.

Postavil vejce na špičku * Rozuzlil složitou situaci prajednoduchým, trikem. Jako prý kdysi Kolumbus, když se mu nepřátelé posmívali, že toho moc nedokázal, že tentýž objev mohl učinit kdokoli. Mírně naklepnutím vejcem prý - podle Benzoniho - vyjádřil Kolumbus starou pravdu, že i geniální věci bývají jednoduché, když jsou hotové, ale - přijít na ně! Tutéž pointu s vejcem připsal však spisovatel Vasari italskému architektu Brunelleschimu, a to už o tři čtvrti století dřív. Trik mu údajně dopomohl k vítězství ve sporu, kdo dokončí rozestavěný chrám ve Florencii. Brunelleschi vyhrál…

Panečku, to je brajgl! * Nepořádek. Zmatek. V původním smyslu spíš vřava nebo mela. A slovo brajgl je vzpomínkou na vlámského malíře Pietra Brueghela. Brueghelové byli skoro všichni malíři, otcové, synové - po tři generace. Ten, jehož se rčení týká, by se dal označit jako Pieter II., tedy umělec z generace prostřední. Od slavnějšího otce okoukal technické finesy. Ztratil však smysl pro vnitřní obsah obrazů, maloval na efekt: Divoké davové scény, požáry vesnic, fantazie z pekla, atd. Vše v ostrých, křiklavých barvách. Dodejme, že jméno se často nepřesně psávalo Breughel (brojgl), a analogie je jasná.

Nad vzbouřenci byly vyneseny drakonické tresty * Kruté, nepřiměřené, nelidské. Drakón, vynikající řecký právník z 6. stol. před n.l., si pověst nemilosrdného zákonodárce vysloužil trochu neprávem. Pravda, sepsal první starořeckou sbírku norem trestního práva. Avšak učinil tak na pokyn shora, dostal úkol vtělit do litery zákona, co už bylo dávno před ním soudní praxí. Zaznamenal tedy tzv. řecké zvykové právo. Jeho zákoník je spíš zrcadlem doby, drakonická strohost trestů vypráví o tehdejším Řecku a ne o tom, že by Drakón byl obluda.

Je lakomý jako Harpagon * Tomuhle rčení rozumí jistě každý. Je odvoláním na možná nejpronikavější a nejpřesněji vykreslenou postavu z dramatu Molièrových, na psychologicky skvěle postiženou figuru Harpagon ze hry Lakomec. Harpagon je lidská zrůda a nešťastník současně. Boháč majetkem, ubožák ve vztahu ke světu a lidem. Neboť přes veškeré bohatství nemá nic než samotu, nenávist, strach. Jeho vesmír se scvrkl do měšce a vše, co tento prostor přesahuje, znamená pro tragikomického Harpagon smrtelné nebezpečí.

Žít jako v ghettu * Tj.: V izolaci od jiných společenských skupin, po způsobu Židů, kteří v řadě evropských měst byli vyděděni do ghett už ve středověku. Výraz ghetto se s největší pravděpodobností zrodil r. 1531 v italských Benátkách. Tam tehdy prvně nazvali svou židovskou obec ghettem. Proč? Benátští Židé bydlili v sousedství dílny, kde se odlévaly kanóny. Dnes bychom řekli: U slévárny. A italsky "odlévat" se řekne "ghettare". Původ výrazu ghetta je viditelný na první pohled.

Byl jako v Jiříkově vidění * My, Češi, vnímáme úsloví jako ozvěnu na zápletky z Tylovy divadelní báchorky. V té Jiřík, prostý čeledín, prochází nejrůznějšími prostředími, dostane se i do nitra Blaníku, a kamkoli vstoupí, je u vidění nad mírou lidské špatnosti. Ale Tylova pohádka je lidovou parafrází na motiv starší. Poprve se totiž Jiřík, tzv. Georgius Ungaria, tj. Jiřík z Uher, objevil v literatuře už ve 14. století. Šlo o cestopisnou kroniku muže, který vykonal kajícnickou pouť do Irska a zažil přitom tolik neskutečných věcí, včetně návštěvy pekla, že se z toho jako první ocitl v Jiříkově vidění.

Leží to na mně jako můra *Úsloví z dob pověr a strašidel. Můra nebývala jen noční motýl. Bylo to i zlé stvoření, schopné zjevovat se v rozličných podobách. Můry se rodily zásadně na Zelený čtvrtek, za úplňku, a poznaly se podle dvou upířích zoubků, které měly hned od narození. Můry mužského rodu se jmenovaly morousové. Do téže kategorie strašidel patřili mezinárodní upíři. Můry natropily ve světě mnoha zla, hlavně však přepadávaly spící oběti. Zakously se do prsou, začaly spáče dusit. Chudák pak křičel ze spaní jako když na nože bere.

Hřeje hada na prsou * To jest - poskytuje šlechetnou službu a dočká se černého nevděku. Přesně jako vandrák v Ezopově bajce. Nachází uprostřed zimy prokřehlého hada, a aby mu poskytl v nouzi, strká si ho za košili. Ohřívá ha na vlastní hrudi, dokud se plaz nevzpamatuje. Pak následuje hadí půjčka za oplátku: Had, dávný symbol záludnosti a potměšilosti, svého šlechetného zachránce uštkne. Po Ezopovi opakovali bajku v mnoha drobných obměnách i jiní autoři.

Chlubí se cizím peřím * Přisvojuje si, co patří (především v duchovním smyslu) jinému. Rčení má původ v řecké bajce o tom, jak ptáci pod záštitou samotného Dia uspořádali soutěž krásy. Před vlastní přehlídkou se všichni opeřenci dávali do gala. Nevzhledná kavka, ctižádostivá a hloupá zároveň, vymyslela lest: Vyškubala vlastní peří a ozdobila se barevným, které posbírala. Pochopitelně to s ní dopadlo zle. Soupeři podvod odhalili a s rozkoší kavku oškubali dohola.

Král je mrtev, ať žije král! * Proslulá formule, srozumitelná však jen tom, kdo alespoň z A. Dumase je obeznámen s někdejší složitou a přísně dodržovanou obřadností státních aktů na francouzském dvoře. Je skutečností, že ve snaze zachovat i formálně dojem stability a kontinuity královské moci, splynuly ve Francii dva důležité politické okamžiky - úmrtí starého krále a jmenování nového - v jediný společný rituál. Zatímco v jedné místnosti oplakávala část dvora umírajícího panovníka, ve vedlejší pochlebovali jiní příštímu, předem jmenovanému. Herold pak davům jedinou větou oznámil změnu na trůně.

Propadl panickému strachu * Ačkoli se nabízí představa, že panický strach je strach panice například ze ztráty panictví, není tomu tak. Etymologie nás vede k řeckému bohu stád a lesů, k ochránci pastýřů a lovců. Pan, nebo také Pán, byl nejen prvním hráčem na syrinx, ale i bujným, vtipným, veselým chlapíkem. Vypadal však strašidelně: byl porostlý hustou srstí, měl růžky, kopyta a ocas. Vyrušil-li ho někdo ze spánku, případně zasedl-li si na něho, uměl děsit jako málokdo. Naháněl panický strach a vyvolával paniku.

Přijďte zítra na mejdan! * Zajímá nás slovo mejdan. Má zajímavý původ. V r. 1583 se tureckému sultánovi Muradovi III. Narodil prvorozený syn Mohamed. Z radosti nad potomkem uspořádal pyšný vládce osmanské říše velkolepé sedmitýdenní oslavy, na které sezval mocnáře z dalekého okolí. Soustředil do Istanbulu nejlepší herce, hudebníky, kejklíře a akrobaty a nařídil dobrou náladu lidu i boháčům. Centrem tohoto prvního a asi nejdelšího mejdanu v dějinách se stalo sultánovo dostihové závodiště a cvičiště zvané At Mejdan.

Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp * Přísloví původem francouzské. Definitivní podobu zřejmě dostalo ve sbírce bajek J. P. Floriana, vydané r. 1792. V jedné z nich se pesimista Lukáš hádá o počasí s optimistou Vítem. Z mraku na nebi pesimista ukazuje, že přijde ničivé krupobití a započnou časy hladu. Optimista Vít tvrdí opak. Déšť přinese vláhu, vláha úrodu, úroda blahobyt. Bajka sice v rozuzlení nedá za pravdu ani jednomu z nich, avšak proslulá formule tu padne: Rira bien dui rira dernier.

Méně tekel ufarsin * Nelze přeložit, lze pouze vysvětlit. Záhadný nápis údajně spatřil rozmařilý babylónský král Belsazar při kterési z každodenních pitek. Nesrozumitelnou formuli vepsala tajemná ruka rovnou na zeď královské komnaty. Biblický prorok Daniel posléze králi vysvětlil, že slova znamenají: Sečteno - zváženo - rozděleno. Jinak řečeno: Sečteny jsou dny nerozumné vlády, Babylón připadne cizincům. A vskutku, téže noci dobyli hlavní město říše Peršané. Menetekel je od těch času synonymem pro nejpřísnější výstrahu.

Sám ví, kde ho bota tlačí * Přísloví, které máme od řeckého spisovatele a historika Plutarcha. Vypráví o výtečném a váženém státníku Aemiliu Paullusovi. Líčí ho mj. jako přešťastného manžela, jehož žena má všech pět klasických "pé"; je poctivá, poslušná, pracovitá, pěkná a prachatá. Avšak po několika letech se Paullus nečekaně rozvádí. Když se ho ptají proč, odpovídá příměrem: "Pohleďte na mou botu. Je na pohled pěkná a nová. Ale nikdo jiný, než já sám, nemůže vědět, kde mě tlačí." Vysvětil to decentně!

Nenechám se mentorovat! * Bodejť! Mentoři jsou lidé protivní. Avšak první mezi nimi byl kupodivu přívětivý, vzdělaný a dobrý. Jmenoval se Mentor a byl jedním z nejdůvěrnějších přátel Odysseových. Homérův hrdina příteli důvěřoval natolik, že mu svěřil péči nad svou Pénelopou a synkem Télemachem, když sám odplul za svou odyseou. Mentor splnil roli dokonale. Je tomu tak - protivného šťouru, pedanta, který bez přestání poučuje a drezíruje, udělal z Mentóra až Francouz Fénelon v mravoličném románě Dobrodružství Télemachova.

Zedníci světí modré pondělí * Každý rozumí. Nepřišli do práce. Proč však zrovna modré? Ta barva je pozůstatek z don, kdy se slavíval masopust a brával se vážně. Tehdy se o masopustním úterku konával bujný karneval. Byl předehrou k půstu, poslední příležitosti k hodům. A že se předtím v neděli nepracovalo, nestálo za to jít do práce ani v pondělí. Dnu, kdy si mistři i tovaryši tiše udělali volno, se zprvu říkalo žravé, pak bláznivé, hlavně však modré pondělí - podle modrých (fialových) závěsů v kostelích a modrých ornátů kněží.

Je to modrá punčocha * Odsudek patřící ženě typu "intelektuálka", naprázdno a rádoby vzdělaně tlachající na kdekteré noblesní téma, filozofií počínaje, uměním konče. Za modré punčochy ovšem někdy považujeme ženy vskutku vzdělané, z jejichž zjevu se však vytratily poslední stopy sexappealu. Přezdívka se údajně zrodila kolem r. 1770 v Londýně. V snobském literárním salónu Miss Montaguové se počaly scházet obdivovatelky módního spisovatele Sillingfeela. Dámy mj. okouzlil i modrými podkolenkami s pentlí a na důkaz přízně je počaly nosit taky.

Má máslo na hlavě! * Za tohle rčení vděčme středověkým šizuňkům. Hokynáři i babky z trhu uměli mazaně podvádět už tenkrát. Jeden z oblíbených triků na zákazníky zněl: Do másla se přimíchá kaše z bílé řepy, není-li jí přespříliš, sotvakdo to pozná. Samozřejmě, občas podvod praskl. A městský sudí vyřkl trest, který by možná i dnes mohl mít výchovnou funkci: Přivázat na pranýř, hroudu falešného másla na hlavu a být tam ku posměchu, dokud se máslo na slunci nerozteče…

Máš u mě vroubek * Rčení vlastně účetnické: Dlužím ti výprask. A ty mi dlužíš peníze. Fakticky - pomocí vroubků se v minulém století vedlo i nejložitější účetnictví. Příslušnou účetní knihou byly tzv. rabuše. Dřevěné hole různé délky nebo tvaru, na nichž se soustavou vrubů zaznamenávaly vyplacené mzdy právě tak snadno jako nezaplacené účty a daně. V Anglii např. zrušili účtování na daňových vrubech teprve v r. 1826. A když pak likvidovali archív rabuší, dělali to tak důkladně, že přitom vyhořel parlament…

Postavili Potěmkinovy vesnice * Metafoře rozumíme. Její historické jádro? Kníže Potěmkin byl jedním z milenců Kateřiny II. Když ve válce s Turky r. 1783 dobyl Krym, jmenovala ho carevna za soukromé i vojenské zásluhy na Krymu místodržitelem. Potěmkin ji pak dlouho nalhával, jak paství zvelebuje. Opak byl pravdou. Jenže carevna se jednoho dne rozhodla pro výlet na Krym. A Potěmkinovi nezbylo, než aby při trase, kterou Kateřina projížděla, dal nahonem rozestavit kulisy výstavných chaloupek a celých vsí. Finta vyšla.

Bylo to oukej * Bylo to o.k. Bylo to v pořádku. Bylo to skvělé. Ale dodnes se pořádně neví, co oukej je. Vyberte si podle vkusu: 1. Zkratka indiánského "okeh", tj. "budiž, staň se". Tak slůvko vysvětloval americký president Wilson a písmeny o.k. šifroval schválená akta. 2. Zkomolená zkratka slovního spojení "all corect" - "všechno pořádku". 3. Někdejší námořnický výkřik úlevy: francouzští plavci prý při přistání volali - "au quasi", čti "o ké!". Česky: "Konečně u břehu!"

Dovede ronit krokodýlí slzy * Naříká a skučí, aniž to myslí vážně. Představu, že stejně potměšile jednají krokodýlové, přivezli do Evropy křižáci. Prý ti ještěři dovedou naříkat jak děti, z očí jim kanou slzy jako hrách, ale sežerou každého, kdo je chce politovat. Na každém šprochu…atd. Krokodýl vskutku lká, ba i pláče. Má totiž na bulvách očí tzv. mžurku, mžurkou mžourkne, skápne z jeho očí přebytečná voda…

Prokázal mi medvědí službu * Světoznámá bajka popisuje první z medvědích služeb přibližně takto: Uhlíř, samotářsky žijící v lese, si ochočil medvěda. Chlupáč mu pomáhal v pálení milířů i při svozu dřeva. Za kteréhosi horkého letního dne spatřil, jak lidský přítel marně odhání mouchu ze zpoceného čela. Medvěd tedy vzal pořádný kámen, namířil a - šťastně trefil. Bylo po mouše. Co však medvědovi připadalo divné a nepochopitelné - taky po uhlíři. Často používané rčení, znamenající udělat víc škody než užitku. Ten, kdo prokáže medvědí službu to obvykle myslí dobře, ale ve skutečnosti vše pokazí.

Trampové uchystali potlach * Vypadá to, že potlach lze odvodit ze slovesa tlachati. Takže tlachání je smyslem potlachu. Ne. Jde o vzpomínku na rituál indiánských kmenů ze severozápadního pobřeží Kanady. Tam se kdysi pořádaly tzv. potlache, čti potlače. Byly to velkolepé hostiny spojené s obřadným obdarováváním pozvaných. Bohatí Indiáni (na této výspě indiánské civilizace se už vyvinulo soukromé vlastnictví) si potlachem získávali přízeň a zjednávali autoritu.

Žije na vysoké noze * O zrod rčení se zasloužil ve 12. století francouzský hrabě Gottfried z Anjou. Vymyslel módní novinku, která se udržela dvě stě let - střevíce s tzv. zobanem. S dlouhou protáhlou špicí, časem čím dál delší. Délka zobanu se postupně stala tichým kritériem movitosti. Ba podle nepsaných zákonů směl princ mít zoban 80 cm, baron 60 cm, rytíř 45 cm, měšťan 30 cm, atd. A tak se podle výšky zobanu dalo soudit, na jak vysoké noze si kdo žije…

Nevěřím - určitě je to novinářská kachna * Pročpak právě kachna? Výkladů je moc, nelze věrojatně rozhodnout, který z nich považovat za kachnu, pročež dejme přednost vysvětlení nejprostšímu: V Herbáři z r. 1550, který vydal Adam Konifer, je mj. popsán podvodný skotský strom, plodící místo ovoce živé kachny. Zrají prý na větvích po způsobu hrušek a jakmile uzrají, právě tak padají se stromu. Nutno uznat, že první kachna měla přímo vědecký kalibr. Verse číslo dvě - Zhruba před sto lety začali vydavatelé novin nepodložené informace opatřovat latinskou zkratkou N. T., tedy "non testatum", anglicky "not testified". Obojí znamená "neověřeno". A teď si to řekněte pěkně nahlas: N. T., en-té, ente! Už chápete? Německé die Ente znamená česky kachna.

…nestor českého jevištního umění… * Jak se dozvídáme z Homéra, král Nestór byl vládcem bájného města Pylu. Patřil k nejagilnějším účastníkům války proti Tróji. Řecká amáda prý neměla lepšího jezdce. Těšil se velké autoritě nejen pro rozvážnost, statečnost, výmluvnost a vojenské zkušenosti. Především byl ze všech řeckých bojovníků nejstarší. Pročež není divu, že dodnes ve výrazu nestor slyšíme zaznívat nejen pojem stáří, ale i zralé lidské moudrosti.

Non plus ultra * Je-li někdo ťulpas non plus ultra, víme hned, že zaostal nad všechny přípustné meze. Fakticky ta latinská slova přibližně znamenají: "Sem, a ani krok dál!" Přeneseně: Tady končí svět. Nápis se údajně skvěl na slavných Herkulových sloupech, které stály na hranicích mezi Středozemním mořem a vstupem do Atlantiku. Dodnes jsou legendární Herkulovy sloupy součástí heraldického znaku Gibraltaru.

SOS * Pomozte! Jsme v nebezpečí! Takový je význam mezinárodně domluveného morseova signálu, jenž se smí vysílat do éteru výhradně v krajní nouzi. Třikrát tečka, třikrát čárka, třikrát tečka - signál jednoduchý, výrazný, jen tak v šumu nezanikne. Lidé ovšem neradi slyší strohou prózu. A tak signálu SOS podkládají další smysl. Znamená prý: 1. Save our souls - spaste naše duše. 2. Save our ship - zachraňte naši loď. Budiž tedy!

Správný stopař slyší i trávu růst * Kulturně historicky vzato: Má vlastnosti jednoho z legendárních strážců nordických bohů, hlídače zvaného Heimdall. Literatura praví, že tento rek potřeboval méně spánku než pták, viděl stejně dobře v noci jako ve dne, slyšel, jak roste tráva na zemi a vlna na ovcích. Pročež ze severské ságy vkročil v známém rčení do všedních dnů lidí, ačkoli Heimdallo jméno se nám dávno vytratilo z paměti.

Utkání stálo za starou belu * Hovorové úsloví, které se zatím nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Dohad spíš zajímavý, než dostatečně důvěryhodný tvrdí: Ruské slovo "bela" nebo "belka" (běla, bělka) znamená veverku. A kožky veverek bývaly na staré Rusi kdysi platidlem. Staré kůže ovšem měly mnohem nižší "kupní sílu". Nové byl cennější. Jinými slovy: Staré bely stály za starou belu.

Musel za něho tahat kaštany z ohně * Bajka s touto myšlenkou pointou koluje po staletí, ve 13. st. ji už vyprávěl arménský bajkař Vartan, v jiné variantě je pod jménem Opice a kocour i ve sbírce La Fontainově. Telegraficky: U ohně, v němž se pečou kaštany, sedí opice a kocour. Opice je chytrá, kocour mlsný, a tak se skvěle dohodnou na spolupráci. Opice vezme kocoura do náruče a nechá ho prackami vyhrabovat horké kaštany ze žhavého popela.

Ať žije úřední šiml! * Hleďme, proč zrovna kůň, tvor neobyčejně inteligentní, byl zneužit k metaforickému zobrazení byrokratické bezmyšlenkovitosti a tuposti? Na vině je synonymie slov. Některá stejně znějící,ale mají rozličný význam. Hle: Der Schimmel je německy bělouš. Ale totéž podstatné jméno znamená i plíseň. Tato zvuková shoda způsobila, že plíseň, typický produkt liknavého počínání, byla zaměněna za koně, který celým svým způsobem života nikterak nezrcadlil život šimla úředního.

Lomikare, Lomikare, do roka a do dne… * Atd. Výzvu Jana Sladkého Koziny trhanovského pána zná každý z interpretace Jiráskovy. Pozvání na boží soud je však jednou z legend. V historicky věrodatných zprávách se Kosinův výrok nikde neobjevuje, je zřejmé, že se zrodil lidovým podáním asi padesát, šedesát let po Kozinově popravě. Slovní spojení "do roka a do dne" ovšem bývalo v těch časech právní formulí. Přece jen však: Lomikar za necelý rok zemřel, zrovna na dušičky, několik týdnů před vypršením Kosinovy lhůty. Takže věcné jádro pověsti je zcela zřejmé.

Vedli žabomyší vojnu * Malichernou, pro nic, směšnou, hrozící však katastrofálními důsledky. Rčení vpustil do života před více než dvěma tisíciletími vtipný básník, jehož jméno neznáme s jistotou, avšak pravděpodobně se nazýval Pigres. Napsal krátkou epickou satiru o třech stech veršů, Batrachomyomachii. Přeložíme-li Válka žab a myší. Zesměšnil falešné hrdinství, řinčení zbraněmi, gloriolu reků, kteří se naparují a perou, aniž má spor kloudný smysl.

Strýček Sam * Tak zní žertovná přezdívka Američanů, užívaná všude ve světě. Jak vznikla? Za války Spojených států s Brity v letech 1812 - 1814 se mezi americkými vojáky stal legendárním proviantní důstojník Samuel Wilson. Pro svou štědrost i bodrý vztah k mužstvu se mu říkalo familiérně strýček Sam. Shodou okolností se v armádě označovaly bedny s proviantem počátečními písmeny republiky - U.S. Vojáci ovšem zkratku nečetli United States, ale uncle Sam. Prostě - mináž od strýčka Sama. V armádě se gag rozšířil zcela všeobecně a protože byl dobrý, pronikl i mezi civilisty a pak do světa.

Sedl mu na lep * Nebo také na vějičku. Čili měl smůlu. Byl to smolař. Tohle všechno jsou původně ptáčnické výrazy. A ptáčníci bývali lidé, kteří opeřence lovili na obchod. Některé jako pochoutku, jiné pro klece v noblesních salónech. Snadný způsob lovu se jmenoval "na vějičku". Vzal se proutek, pomazal lepem, zpravidla smolou, vějička se připevnila na strom nebo na plot, a ptáčník měl políčeno. Přiletěla pěnkavička, sedla ptáčníkovi na vějičku, sedla na lep, vějička s přilepenou pěnkavičkou spadla na zem. A bylo.

Ujel mu autobus * V přeneseném slova smyslu: Nestihl, co nutně potřeboval. Říkáme však taky: Uplavalo mu mýdlo. Uletěly mu včely. Jenže nás tentokrát zajímá podstatné jméno autobus. To je odvozeno od omnibus. A omnibus? Ve francouzských Nantes žil v minulém století - prý! - obchodník jménem Omnes. Věděl, že jeho jméno znamená latinsky "všichni". Na svůj rám pověsil jednoho dne reklamu: "Omnes omnibus". Tj.: "Všichni všem". To jako že je k dispozici pro každého. Později prý vznikla právě před jeho krámkem konečná stanice dostavníků. A tak lidé přenesli znělé "omnibus" na ně.

Udělal botu. * Tj.: Řekl, napsal, provedl kardinální nesmysl. Rčení je původně německé. Vzniklo jako pomsta faráři Stiefelovi, který žil ve Švábsku a jednoho dne svým ovečkám namluvil, že 3. října 1533 se bude konat konec světa. Ovečky uvěřily, mnohé z nich za babku prodaly, co mohly, aby na onom světě měly z čeho žít. Jenže konec světa se nevydařil. Ovečky se vrátily a na faráři Stiefelovi si vylily zlobu nejdřív u soudu, posléze i v úsloví. Neboť Stiefel je počesku Bota. Takže kdokoli napříště kázal nesmysly, dělal Botu. A z němčiny se farář Stiefel-Bota propracoval i k nám.

Dám ti handicap * Náskok. V hovorové češtině. Dám ti fóra. Výraz handicap je původem anglický, resp. irský a je odvozen od slovního obratu: "Hand in the cap!" Tzn.: "Ruku do čepice!" V minulých časech se totiž v Irsku hrávala jednoduchá sázková hra, jakási domácí lotynka, při níž sudí nebo bankéř dával s čepicí v ruce pokyn spoluhráčům: "Hand in the cap!", křikl, a kamarádi si podle pravidel velmi prostých sáhli pro peníze.

Si non e vero, e ben trovato * Není to pravda, je to dobře vymyšleno, říká italská formulka. Výrok se běžně připisuje Giordanu Brunovi. Až vám někdo bude starou pravdu dokazovat - nevěřte! Giordano Bruno to rčení nevyřkl.