Úpa musela ve svém korytě zas kameny přeskakovat, písčinami se prodírat, aby se dostala kupředu. Zvolna opadala. Přišlo jaro. Na vrbovčí naskákalo kočiček, na olších jehněd, na lukách vyrazili petrklíče, blatouchy, sasanky, řeřichy, lomikámen, orsej. Tráva se zazelenala. Lesy zašuměly a slunce se nad rozkvétající krajinou zdržovalo den ode dne déle. Snad ji také litovalo. Nemohlo se vynadívat, jak na těch četných jizvách a ranách, které zde od loňské bramborové vojny zbyly, roste a rozkvétá kvítí. Poúpí bylo tehdy opravdu zubožené. Jako oul po návštěvě vlčinek. Kde co bylo, bylo vyjedeno, spáleno, rozlámáno, rozbito a zničeno. Štěstí, že dobrý císař Josef rozdělil po odtažení Prusů zásoby, které schoval ve svých táborech na Labi. Jinak by tady museli všichni zemřít hlady. Vesničky vypadaly jako otrhané bídné žebračky. Střechy, holý krov a lať bez došků, které spolu as chvojím snědl dobytek, kůra mladých stromů oloupána, rozemleta do chleba, nikde ani pírko drůbeže, všude tak pusto, neveselo, že jaro mělo co dělat, aby ty bědy, které měly ještě až do nových žní trvat, aspoň trochu květem a bujností zakrylo. Nebylo ještě dlouho po čarodějnicích, kdy se hajný Lukáš díval dolů do ratibořického údolí k riesenburskému mlýnu a viděl na cestě k Žernovu skupinu jezdců. Byli to císařští vojáci. Vyhrnul se jich po mostě do lesa vždy celý chumáč Jeden, dva, nemohl je všechny ani postihnout. Jen se divil, co tu zase mají, co hrází a bidel s sebou vezou. Kroutil nad tím hlavou. A o teprve za hřmot bylo v Žernově, když uhlídali vojáky. Chasníci a mladí muži byli v čtvrthodině ve latinských hvozdech. Po vsi všechno schovávali, plakali a naříkali, avšak vojáci, ničeho si nevšímajíce, začali znova od rieseburského panského sadu stranou k Červené Hůře něco pokojně měřit. A jak divně. Ani nejstarší výměnkář ve vsi, starý Němeček, to jakživ neviděl Vtom bylo slyšet zahrčet buben. Na návsi u rybníka stál vypasený tambor, paličky se mu v rukou zrovna vztekaly a teletina pod nimi hovořila. Vedle něho stál o palaš opřený šedivý již pán se zlatým límcem kolem krku. Kývl na tambora, ten přestal bubnovat, zastrčil paličky za řemen, opřel se levou rukou v bok a díval se, jak se všechno bojí a se strachem čeká, co major řekne. Ten důležitě sundal rukavičky z ruky a nařídil do večera opatřit tolik a tolik bytů pro důstojníky, tolik a tolik pro vojáky a postarat se o ně po celou dobu a vydržovat je vším, pokud nebudou s plány na pevnost hotovi. Všichni vyděšeně mlčeli, jen starý Němeček se rozesmál, že si sami vaří lebedu a spařují kopřivy, co mají tedy nabídnout jim. Žernov a pevnost prý? Tamhle za humny jsou zříceniny hradu Riesenburka a jestli prý vědí vzácní páni, jak ten hrad padl? Kde by to věděli. Žízeň je přemohla.
Major se velice rozhněval, kdyby prý dědek nebyl tak starý, dal by mu vysázet pětadvacet ran lískovkou. Stařec umlkl, inu dobrá rada bývá prý drahá. Když vojáci poznali, že Němeček mluvil pravdu, že k jídlu u nich nic není, museli ještě večer do Náchoda, aby se nemuseli druhý den postit. Vernovští se všemu jen usmívali. I tomu, jak musili vojáci koně vodit k řece dolů do ratibořického údolí napájet. Ale ani muknout nesměli. Zvykli si. Když jim jednou vrchní začal vykládat, že budou možná již příští rok chodit jako měšťané ne bosí, nýbrž obutí, ne ve zvířetinkách, ale v nohavicích z dobrého sukna, že se nebudou musit lopotit za zimy i vedra na poli, že budou jen hezky a pohodlně s dobrým výdělkem prodávat, zavál z ničeho nic od polední strany suchý vítr a počepejřil na chalupách zbylé došky tak, že suchá sláma zachrastila jako smích, a zaklátil korunami stromů, které jako by se smíchem prohýbaly, šeptajíce svým lupením: "Žernov, je na vysokých skalách". Na sv. Norberta měl starý Němeček svátek. Byl po dávném svém obyčeji ve Skalici v kostele. Když se k polednímu vracel, dohonil ho krásný přívětivý vojenský pán na koni bílém jako padlý sníh. Mile se ho zeptal na léta a odkud je. Když přišel ze Žernova, zavedl řeč na pevnost. A starý Němeček, že prý nevěří na pevnost, třeba tomu sám císař chtěl. Pán neví jak a co. Pevnosti je prý třeba a ne jedné, avšak na jiných, skutečně příhodných místech a takovým Žernov není. Tu by pevnost byla i nebyla, protože v pevnosti musí být v čase potřeby hodně lidí, ti musejí jíst a pít a na Žernově není co. Vojenskému pánovi hrálo kolem rtů. Když nepřítel sevře opuštěné místo tak, že odtamtud nemůže ani myš, pak se teprve ty nedostatky dokonale poznají a na Žernově se nikdo nedokope stálé vody. Ta voda, co tam je, je jen voda svrchní. Když přijde suchý rok, musí všichni jezdit se sudy pro vodu do Úpy. A co kdyby se pak tu trošku nepřítel otrávil? Pánova tvář zvážněla. Cožpak si toho ti, co tady měřili, nevšimli? Starý Němeček si ještě postěžoval, že za dobrou radu vojenským pánům mu bylo hrozeno lavicí s lískovkou, přitom tamhle na Plese, kde se stýká Úpa a Metuje s Labem, tam by bylo místečko. Však on je císař dobře zná a tady na Žernově by vynakládal peníze zbytečně. Zdi samy nechrání, lidé je musejí hájit. A bez výhod pro lidi jsou zdi málo, ne-li nic platné. Císař je hodný pán, sám však všechno ohlídnout nemůže, jen kdyby mu měl kdo poradit. Mladý vojenský pán hezky starému dědečkovi poděkoval, že dá věc vyšetřit. A může se prý všude chlubit, že poradil Josefovi. Němeček byl v prvním okamžiku rozechvěn,ale pak si mnul ruce. Vždyť on to vždycky povídal. Žernov a pevnost? Co by tu byla platná, co kalého by s ní přišlo? Planá by nebyla nic a spíš by se tady kolem jen nepřítel držel.
Následujícího jara začal na Plese život jako v mraveništi. Začala stavba pevnosti. Vernovští se skoro až mrzeli, že nebudou měšťany. Žehrali na Němečka. Musil to císaři říkat? Však ono by se to nějak zprostředkovalo. Němeček už dávno na věčnosti dřímal, ale stromy kolem bývalého statku tiše ševelily: "Bramborovou vojnu jsme přečkaly, ale dobu pokoje po ní bychom málem smrtí zaplatily".
Major se velice rozhněval, kdyby prý dědek nebyl tak starý, dal by mu vysázet pětadvacet ran lískovkou. Stařec umlkl, inu dobrá rada bývá prý drahá. Když vojáci poznali, že Němeček mluvil pravdu, že k jídlu u nich nic není, museli ještě večer do Náchoda, aby se nemuseli druhý den postit. Vernovští se všemu jen usmívali. I tomu, jak musili vojáci koně vodit k řece dolů do ratibořického údolí napájet. Ale ani muknout nesměli. Zvykli si. Když jim jednou vrchní začal vykládat, že budou možná již příští rok chodit jako měšťané ne bosí, nýbrž obutí, ne ve zvířetinkách, ale v nohavicích z dobrého sukna, že se nebudou musit lopotit za zimy i vedra na poli, že budou jen hezky a pohodlně s dobrým výdělkem prodávat, zavál z ničeho nic od polední strany suchý vítr a počepejřil na chalupách zbylé došky tak, že suchá sláma zachrastila jako smích, a zaklátil korunami stromů, které jako by se smíchem prohýbaly, šeptajíce svým lupením: "Žernov, je na vysokých skalách". Na sv. Norberta měl starý Němeček svátek. Byl po dávném svém obyčeji ve Skalici v kostele. Když se k polednímu vracel, dohonil ho krásný přívětivý vojenský pán na koni bílém jako padlý sníh. Mile se ho zeptal na léta a odkud je. Když přišel ze Žernova, zavedl řeč na pevnost. A starý Němeček, že prý nevěří na pevnost, třeba tomu sám císař chtěl. Pán neví jak a co. Pevnosti je prý třeba a ne jedné, avšak na jiných, skutečně příhodných místech a takovým Žernov není. Tu by pevnost byla i nebyla, protože v pevnosti musí být v čase potřeby hodně lidí, ti musejí jíst a pít a na Žernově není co. Vojenskému pánovi hrálo kolem rtů. Když nepřítel sevře opuštěné místo tak, že odtamtud nemůže ani myš, pak se teprve ty nedostatky dokonale poznají a na Žernově se nikdo nedokope stálé vody. Ta voda, co tam je, je jen voda svrchní. Když přijde suchý rok, musí všichni jezdit se sudy pro vodu do Úpy. A co kdyby se pak tu trošku nepřítel otrávil? Pánova tvář zvážněla. Cožpak si toho ti, co tady měřili, nevšimli? Starý Němeček si ještě postěžoval, že za dobrou radu vojenským pánům mu bylo hrozeno lavicí s lískovkou, přitom tamhle na Plese, kde se stýká Úpa a Metuje s Labem, tam by bylo místečko. Však on je císař dobře zná a tady na Žernově by vynakládal peníze zbytečně. Zdi samy nechrání, lidé je musejí hájit. A bez výhod pro lidi jsou zdi málo, ne-li nic platné. Císař je hodný pán, sám však všechno ohlídnout nemůže, jen kdyby mu měl kdo poradit. Mladý vojenský pán hezky starému dědečkovi poděkoval, že dá věc vyšetřit. A může se prý všude chlubit, že poradil Josefovi. Němeček byl v prvním okamžiku rozechvěn,ale pak si mnul ruce. Vždyť on to vždycky povídal. Žernov a pevnost? Co by tu byla platná, co kalého by s ní přišlo? Planá by nebyla nic a spíš by se tady kolem jen nepřítel držel.
Následujícího jara začal na Plese život jako v mraveništi. Začala stavba pevnosti. Vernovští se skoro až mrzeli, že nebudou měšťany. Žehrali na Němečka. Musil to císaři říkat? Však ono by se to nějak zprostředkovalo. Němeček už dávno na věčnosti dřímal, ale stromy kolem bývalého statku tiše ševelily: "Bramborovou vojnu jsme přečkaly, ale dobu pokoje po ní bychom málem smrtí zaplatily".
Žádné komentáře:
Okomentovat