Okolo třicátého roku minulého století byl v josefovské posádce vyšší důstojník, Maďar. Nemohl si v našem kraji zvyknout. Nehledal přítele, s kterým by se povyrazil. Zadumal se sám do sebe a všecek volný čas trávil v okolí pevnosti, zvláště v novopleských lesích.
Potom pozval do Josefova i svou rodinu. Ale zase žili jen sami pro sebe. A když jim zemřel jediný synek, zanevřeli na lidskou společnost úplně.
Aby manželka na svou bolest zapomněla, nenechával ji Maďar o samotě. Byl stále u ní, doprovázel ji na každém kroku a byl by jí snesl modré z nebe. Chodívali spolu dále do lesů a vzpomínali na jedináčka.
Při jedné procházce narazili u lesa na tlupu cikánů. Byl to veliký tábor a měli dětí jako smetí. Když se manželé přiblížili k vozům, vyhrnulo se jim naproti tolik cikáňat, že je ani spočítat nemohli. Drobotina byla oblečená v cáry, nemytá a nečesaná a natahovala dlaně k žebrotě.
Žena důstojníka si povšimla jednoho klučiny, který ji připomínal mrtvého synka. Prosila manžela, aby vzal dítě k sobě. Důstojník prosbě ženině vyhověl. Šel do vozu, smluvil s cikánem odměnu a hocha koupil. Cikán se nerozpakoval dítě prodat. Měl ve voze ještě několik dětí a často mu z takového počtu bylo úzko.
Pak maďarského důstojníka přeložili do jiné posádky. Nikdy se jim v Josefově nelíbilo a nezvykli si tu, i když měli v rodině více klidu. Cikáně vzali s sebou, zahrnovali je svoji láskou více než jiní rodiče své vlastní dítě a kluk ku podivu byl v rodině spokojen. Zvykl si na nový život velmi dobře. Zapomněl na svůj původ a pěstouny považoval za rodného otce a matku. Rostl a rostl, vychodil školu a byl z něho hezký jinoch. Učil se dobře, měl vlohy k studiím, a proto ho dal důstojník do vojenské školy. Také tady šla o mladíku jen samá chvála. Vystudoval s vyznamenáním a s pochvalami a stal se důstojníkem.
O cikánském původu s ním nikdo nemluvil. Mladý poručík nevěděl, že je dítě cikánských rodičů.
Když oba pěstouni umřeli, ozvala se v jeho srdci touha po Josefově. Slýchával o tomto městě vyprávět tolik zajímavých věcí, o pevnosti se u nich v rodině mluvilo každý den. Dal se tedy přeložit do Josefova.
Protože v okolí města se potulovalo mnoho podezřelých osob, vyslal velitel pevnosti četu vojáků, aby kraj vyčistila. Četě velel náhodou mladý důstojník, bývalý cikán.
Ve strži zatkli vojáci podezřelou skupinu cikánů. Živila se nekalým obchodem mezi posádkou a měla na svědomí několik krádeží. Mladý důstojník vyslýchal cikána po cikánovi a zastavil se u staré cikánky. Chovala se neklidně, stále důstojníka obcházela, prohlížela si ho a pak mu s výkřikem padla kolem krku. Laskala se sním a zaplavila ho slzami radosti. Volala ho jeho dětským jménem a teprve po chvíli se zmohla na souvislé vypravování. Nikdy na dítě nezapomněla, stýskalo se jí po něm a den co den plísnila starého cikána, že její dítě prodal cizím lidem.
Také důstojník zaslzel. Matčin pohled z něho shodil všecko, co mu společnost dala. Zapomněl v tu chvíli na své pěstouny, na pohodlí a na dobré vychování. Cikánský pud po volném životě v něm přece nezhasl. Důstojník předal své odznaky a šavli nejstaršímu desátníkovi, rozkázal četě pochod do kasáren a veliteli pevnosti poslal list, v němž se omlouval a za všechno poděkoval. Strhl ze sebe vojenský stejnokroj, nasedl do špinavého vozu, práskl bičem nad hubenou kobylkou a táhl s ostatními do nového života.
Po létech se setkal se setníkem, kamarádem z vojenské školy. "Nestýská se ti po vojně?" zeptal se ho setník.
"Nestýská. Lituji jen těch mladých let, která jsem jako trestanec musil ztrávit mezi čtyřmi stěnami škrobené lidské společnosti."
A u táborového ohně se zasmála jeho manželka s kupou zdravých dětí.
Žádné komentáře:
Okomentovat